Bohužel, chorobě se nelze zcela jistě vyhnout. Nikdy nevíme, kde zákeřný bacil číhá. Můžeme sice do sebe cpát vitamíny, nebo jiné ochranné látky, nemoc na nás prostě sedne a nemíní odejít. Je to zlé, protože z toho vznikají jen a jen potíže a problémy. Jednak je to nepřítomnost v práci, kterou zaměstnavatelé nemají rádi a dávají to patřičně najevo. A jednak je to také čas ztracený poleháváním v posteli a hekáním a pocením. Pokud tedy dotyčný nesimuluje a v době nemoci neková koně nebo nemaluje vnitřek lichtenštejnského paláce.
Ale simulanty vynecháme, ti nás nezajímají. Nás zajímají opravdoví nemocní, kteří skuhrají, bědují a lijí do sebe hektolitry čaje neb jiných tekutin. Jen aby nebyli dehydrováni.
Takovíto lidé jsou nuceni předtím, než ulehnou s vysokou teplotou a tlakem proběhnout několik lékáren, kde si koupí lékařem doporučené léky. Proč několik? Protože v jedné nemají to a ve druhé zase ono. A tak začíná maraton, na jehož konci má pacient všechny léky pohromadě, a to ještě jen možná. Protože některé musí lékárna teprve doobjednat.
Je to stará bolest a nikdo neví, jak ji vyléčit. Osoba pověřená tím, aby v lékárně léky byly prostě neustále zaspává, nebo výrobce nevyrábí. Nebo že by je pouze nepřivezli?
Ne, to ne. Distributor, který má na starosti zásobování lékáren je v tom zcela jistě naprosto nevinně. Ne vždy, samozřejmě, i on se může přehlídnout, nebo prostě zapomene. Ale to je skutečně velmi výjimečný případ. Nejspíše je hlavní chyba v lékárně právě u toho člověka, který má léky objednávat.
Chybějící léky pak musí pacient shánět jinde, kde člověk se stejnou funkcí tyto objednal. Nedostatek je pak velká škoda jak pro pacienta samotného, tak i pro lékárnu, protože tohle je jejich vizitka. Mohou vám cpát deset letáků na léky které nepotřebujete, když ty, které chcete, nemají. No, snad se tato situace již nebude opakovat.